V minulosti jsme se již věnovali mýtu, že se všichni pornoherci rozhodli pro svou kariéru dobrovolně. Tento mýtus lze lehce vyvrátit na základě příběhů současných i bývalých pornohereček, jako je například Mia Khalifa, o které jsme již také psali. 

Dalším častým mýtem ovšem je i představa, že se pornoprůmysl snaží zajistit bezpečné prostředí pro herce. I když je pravda, že některé společnosti se opravdu snaží dbát na bezpečí, rozhodně takto nemůžeme uvažovat o pornoprůmyslu jako o celku. 

Bezpečné prostředí

Samotné slovo “bezpečné” by mělo označovat prostředí, kde člověku nehrozí žádné nebo ani minimální riziko nějakého zranění. Anglické slovo safe navíc pochází z latinského slova salvus, které znamená nezraněný, neporušený, nebo dokonce osvobozený od problémů. 

Když si vezmeme samotnou definici tohoto slova, tak pornografický průmysl jako celek rozhodně nemůžeme označovat za “bezpečný”. Už jenom když vezmeme v potaz kauzy z minulého roku, které se týkaly Pornhubu nebo Xvideos. Na těchto případech se ukazuje, že pornografický průmysl nepodléhá v podstatě žádným regulacím, což se projevuje i na jeho samotném prostředí. 

Do médií se často dostávají pozitivní příběhy, kdy pornoherečky mluví o tom, jak svou práci milují. A bez pochyby takové herečky skutečně existují, nicméně i v tomto případě mluvíme pouze o zlomku všech pornohereček. Navíc tento úhel pohledu stále neřeší bezpečí, protože i ty herečky, které svou profesi “milují”, přiznávají, že tam často existují nejrůznější problémy. 

Pojďme se ale podívat na konkrétní oblasti, kvůli kterým nemůžeme pornoprůmysl označit za bezpečný. 

Sexuálně přenosné nemoci

Jednou ze zásadních oblastí, které mluví proti bezpečnosti pornoprůmyslu, je zvýšené riziko sexuálně přenosných nemocí. Už v roce 2008 přišla bývalá pornoherečka a zakladatelka Pink Cross Foundation Shelley Lubben s tím, že přinejmenším 80 % všech pornoherců se někdy nakazilo nějakou sexuálně přenosnou nemocí. 

V tomto kontextu je pak samozřejmě velkou otázkou zvýšené riziko nákazy virem HIV. Některé pornografické společnosti například trvají na tom, aby byli jejich herci pravidelně testováni každých 14 dní. Nicméně ani toto pravidlo neřeší případné šíření tohoho viru, protože nákaza se na testu nemusí projevit v prvních 14 dnech

Jako příklad můžeme použít případ z roku 2014, kdy jeden pornoherec s negativním testem měl během 22 dní sex se 17 lidmi.  Samozřejmě všichni měli nakonec pozitivní HIV test. Výzkumy ale opakovaně ukazují, že v pornoprůmyslu obecně hrozí zvýšené riziko přenosu sexuálně přenosných nemocí

Nicméně musíme brát v potaz i to, že testování na HIV a další přenosné nemoci není povinné ve všech pornografických společnostech. Některé sice opravdu trvají na pravidelném testování, ale ne všechny. Jednoduše zde neexistuje žádný zákon či univerzální pravidlo. Podle českého serveru HIV prevence je dokonce testování čistě na uvážení dané ženy (či obecně herce). 

Používání kondomů v pornofilmech 

S problematikou sexuálně přenosných nemocí se samozřejmě pojí i otázka používání kondomů v pornofilmech. Když si vezmeme například dva největší producenty pornografie na světě, tedy Kalifornii a Českou republiku, tak ani v jedné zemi není zákonem uložená povinnost používat kondomy při natáčení. 

V roce 2016 se sice dostal návrh zákona o používání kondomů před zákonodárce v Kalifornii, ale neodhlasoval se v poměru 54 ku 46. V České republice prakticky nikdy k podobnému návrhu ani nedošlo. 

Cílem těchto zákonů samozřejmě nebyla pouze ochrana pornoherců před případným šířením sexuálně přenosných nemocí. Jelikož porno sleduje spousta mladých lidí, kteří s ním začínají průměrně v 11 letech, byla dalším cílem snaha podpořit vzdělávání o bezpečném sexu. Jednoduše řečeno, používání kondomů v pornofilmech by mohlo posílit přesvědčení mladých lidí, že je to něco normálního. 

Nicméně pornografický průmysl se hájil mimojiné argumentem, že by při používání kondomů klesl zájem diváků o jejich videa. Výzkum z roku 2017 ale ukázal, že z pohledu uživatelů to není nutně pravda. Používání kondomů pro většinu respondentů nebylo něco negativního, ale spíše naopak. 

Ale i kdyby někteří uživatelé měli problém s použitím kondomů v pornofilmech, tak to nic nemění na tom, že bychom neměli přehlížet zdraví pornoherců. Zároveň si musíme uvědomit, že pornografický průmysl do velké míry ovlivňuje přemýšlení o sexu a návycích svých uživatelů. V konečném důsledku to jsou právě producenti porna, kteří do velké míry udávají sexuální “normy” mezi uživateli. V konečném důsledku by zavedení používání kondomů mělo pozitivní dopad nejen na ochranu herců, ale také na uživatele a jejich vnímání bezpečného sexu. 

Fyzické a psychické zdraví 

Nicméně nejde zde pouze o sexuálně přenosné nemoci. Když se podíváme na další statistiky týkající se pornoprůmyslu, tak se ukazuje, že drtivá většina herců bere drogy nebo bere prášky na tlumení bolesti. Shelley Lubben to shrnuje takto: 

Chlapi tě mlátí do obličeje. Něco si natrhneš. Mohou z tebe vypadnout vnitřnosti. Nikdy to nekončí. Lidé se na tebe dívají jako na předmět, ne jako na člověka s duší. Lidé berou drogy, protože se neumí vypořádat  se způsobem, jakým s nimi druzí zachází.

Není překvapivé, že se při natáčení často užívají a zdarma rozdávají drogy a alkohol. Někdy je to kvůli tomu, aby otupili fyzickou a emocionální bolest. Jindy je to zase proto, aby otupili mysl, takže při natáčení si představují, že jsou někde jinde. 

Spousta bývalých i současných hereček popisuje právě tyto zkušenosti z natáčení. Násilí, které vidíme v pornu, není hrané, ale opravdové. Například bývalá herečka Danielle Williams ve své knize vzpomíná na brutální zacházení, které musela přetrpět: 

Pornovězda, která se v branži pohybuje nějakou dobu, zažila spoustu análního sexu a kousek jejího řitního svalu jí vypadl ven během natáčení. Některé ženy si poškodily svůj rozmnožovací systém, takže nemohou mít děti. Mužská pornohvězda si natrhla sval v penisu, protože měl nestandardní a násilný hrubý sex.” (citováno z knihy Mýty o pornu, str. 47)

Podobně popsala své zkušenosti i bývalá pornoherečka Emily Eve:

Natáčela jsem scény, v nichž jsem musela předstírat, že jsem mrtvá, a dovolit někomu, aby znásilnil mé mrtvé tělo. Domů jsem se vracela s odřeninami a někdy i trochu zakrvácená kvůli hrubosti scén… fackovali mě, plivali na mě a pokřikovali na mě hrozné věci… Čas od času jsem se vrátila domů a usínala jsem s pláčem, protože jsem se bála toho, co bude zítra.” (citováno z knihy Mýty o pornu, str. 47)

I současná studie z roku 2021 ukázala, že násilí je běžnou součástí pornografických scénářů. Došla k závěru, že “mainstreamové platformy s online pornografií rozmazávají hranice mezi tím, co je a co není sexuální násilí.” 

Pornoprůmysl jako celek tedy rozhodně nemůžeme považovat za bezpečný. Je to průmysl, který je postaven primárně na sexu a na penězích. Člověk je zde vnímám hlavně jako nástroj, který slouží k dostažení těchto věcí. Nejde zde o důvěru ani o lidskou důstojnost. Každý člověk je z pohledu obchodu nahraditelný, a proto je zde otázka bezpečí a fyzického či mentálního zdraví vlastně podružná.