Jsem křesťanka a byla jsem závislá na pornu.
Možná vás oba výroky šokují, ale hrají v mém příběhu důležitou roli.
V církvi jsem se sice pohybovala od malička s mamkou, ale víru v Boha jsem dlouho vůbec neřešila. Důvod byl jednoduchý: Ani doma to nikdo neřešil. Například s taťkou jsem neměla téměř žádný vztah, připadal mi vzdálený a nedával mi najevo lásku ani jakékoli uznání.
Otázka sexu byla u nás doma tabu. S příchodem puberty jsem ve svých přibližně 12 letech začala ze zvědavosti zkoumat své rychle se měnící tělo. V tu dobu jsem také poprvé narazila na porno. Vzpomínám si, že mě to naprosto fascinovalo a přitahovalo čím dál tím víc. Jelikož se o tom doma nemluvilo, propadala jsem tomu víc a víc, a ke sledování se přidaly i nejrůznější formy masturbace.
Ze začátku mi na tom nepřipadalo nic špatného. Prostě jsem to brala jako hru či prostředek k uvolnění se. Jenže po nějaké době se ozvalo mé svědomí, které mi říkalo, že to není normální, takže jsem to začala vnímat jako něco odporného. V tu chvíli jsem se sice přestala dívat na videa, ale nadále jsem četla různé „příběhy“ a pokračovala s masturbací.
Sice jsem se v následujících letech pokoušela několikrát přestat, ale průběh byl vždy stejný. Vždycky jsem se pevně rozhodla, že s tím přestanu, protože jsem sama sobě začala připadat odporná a špinavá, ale pak jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že jen trochu přece neuškodí, že to zvládnu a odolám. Jenže ono to tak nefunguje. A s každým selháním jsem se cítila ještě hůř než předtím, čímž se uzavíral postupně začarovaný kruh závislosti.
Někde jsem dokonce četla, že cílem chtíče není okamžik uspokojení jako takový, ale samotný akt chtění, což mi přijde výstižné. Porno totiž nedokáže člověka trvale uspokojit. Naopak se hned po skončení sledování vracíme do reality života.
Zpět ale k mému příběhu. Přibližně v 15 jsem začala chodit na setkávání mladých lidí v církvi. Možná byste čekali, že tam budu moci svůj problém otevřeně řešit (já jsem to čekala), ale ve skutečnosti jsem o tom nikomu neřekla.
Důvod byl opět jednoduchý: I v církvi se mluvilo o pornografii a masturbaci jako o výhradně klučičím problému, takže mi bylo trapné, že s tím mám problém zrovna já. Tohle přeci holky nedělají! Takže jsem dlouhou dobu žila ve lži, že jsem jediná holka, která s tím má problém. Přirozeně jsem se za to styděla a snažila se to skrývat, aby na to někdo nepřišel.
Postupně jsem přestala Boha prosit o odpuštění, protože jsem věděla, že to udělám zase. Opět jsem přestala Bohu důvěřovat, což vedlo k tomu, že jsem se sexuálně sblížila se dvěma klukama, které jsem předtím ani neznala. Nespala jsem s nimi, ale naprosto to zničilo zbytek sebeúcty, který jsem měla. Nicméně to mnou otřáslo natolik, že jsem si uvědomila, že opravdu potřebuji pomoc, protože se nechci a nemusím snižovat k takovému chování.
Zlom nastal na jedné církevní konferenci pro mladé, když mi bylo 18. Poslední večer jsem se mluvila s jednou kamarádkou, se kterou jsme se znaly už dlouho. Cítila jsem, že jí musím o svém tajemství říct. Naprosto mě šokovalo, když se mi poté také svěřila, že zápasí se stejnými věcmi! To byl moment, kdy jsem se rozhodla udělat první krok na cestě z tohoto začarovaného kruhu.
Možná to někomu může připadat směšné, ale pro mě osobně byl na cestě překonávání závislosti klíčový můj vztah s Bohem. Především v tom, že jsem nalezla lásku, přijetí a uznání, které jsem nikdy necítila u svého otce. Pochopila jsem, že Bůh mě neodsuzuje, ale že mi už všechno odpustil a chce mě osvobodit. Uspokojení a naplnění, které jsem do té doby marně hledala v pornografii, jsem konečně našla ve vztahu s Ježíšem. Cesta k úplnému uzdravení byla ještě dlouhá, musela jsem se především naučit přijímat sama sebe a přemýšlet o sobě jinak. Hlavně jsem na to nebyla sama!