U nás ve farnosti chodím na setkání matek, kde se modlíme za své děti a případně za konkrétní věci, se kterými mohou děti bojovat. Mně s manželem se před lety svěřil náš syn, že zápasí se závislostí na pornografii. Proto jsem na jednom setkání matek sebrala odvahu, a požádala jsem o modlitby za svého syna a obecně za děti, které s tímto problémem zápasí. 

Snažila jsem se také otevřít na toto téma diskuzi, ale bylo vidět, že ostatním matkám to nebylo úplně příjemné. S pochopením mě sice vyslechly, ale když jsem se ptala naší krajské koordinátorky, zda se toto téma řeší i na jiných skupinách, řekla, že se s tím ještě mezi matkami nesetkala. 

Po několika diskuzích jsem ovšem zjistila, že mnohé maminky vůbec netuší, neví nebo si nechtějí připustit, že by jejich děti mohly být závislé na pornografii. Mnohdy mají strach toto slovo vůbec vyslovit. Sama jsem kdysi měla stejný přístup, než mě syn konfrontoval s realitou. To vše je každopádně důvod, proč jsem se rozhodla podělit o svůj příběh z pohledu matky.

Co jsem věděla dříve o pornografii a jak jsem k ní přistupovala?

Sama jsem od mládí věděla jen to, že pornografie je něco špatného a že není dobré se na ni dívat. Měla jsem to v sobě silně zabudované. Nikdy jsem ji nevyhledávala, a když se něco objevilo, snažila jsem se od toho odvracet. Reálně jsem ale o pornografii nic víc nevěděla. 

Jediná výjimka byla, když jsme kdysi v osmdesátých letech čekali s manželem do večerních hodin na jeden pornografický film, který vysílali na jedné polské stanici. Vrylo se mi to dost silně do paměti, takže se mi to občas dodnes vybaví. Proto dovedu pochopit, že dnešní pornografie může mít na člověka dost velký vliv, obzvláště pokud nemá nastavené nějaké mantinely.  

Když jsem se později stala křesťankou, začala jsem vnímat pornografii ještě negativněji. V církvi se mluvilo hlavně o tom, jak sledování pornografie narušuje vztah s Bohem, ničí manželství a rozvoj zdravé sexuality. Což ve mě asi vyvolalo i nějaký podvědomý strach z pornografie. No a s tímto nastavením jsme pak vychovávali také naše syny.

Jak syn objevil svět pornografie

Když bylo synovi 13 let, dal mu manžel svůj nepoužívaný mobil. Sice to ještě nebyl smartphone, ale měl na něm už nějaký přístup na internet. Vůbec mi tenkrát nedocházelo, že by na něm mohl navštívit i pornografické stránky. Zároveň jsem si tenkrát naivně myslela, že když vyrůstá v křesťanském prostředí a chodí do skauta, tyto věci ho nebudou lákat. Navíc přece věděl, že je to špatné, tak by ho to snad ani nenapadlo. Alespoň jsem si to myslela. 

Možná to byl i ten zmíněný podvědomý strach z pornografie, který mě vedl k této naivní představě, že můj syn přece nebude vědomě chodit na pornostránky. Každopádně díky tomuto strachu a naivitě jsem ani nehledala informace, co dělat, jak o tom se synem mluvit nebo jak tuto oblast řešit. Prostě když mám z něčeho strach smíšený se studem a nic moc o tom nevím, tak si raději namlouvám, že to neexistuje.

Manžel to také neřešil a prostě mu ten mobil dal. Chovali jsme se, jako by to nebezpečí, že by náš syn mohl začít sledovat porno, vůbec nebylo. Jenže jsme brzy zjistili, že zavírání očí nic nevyřeší a rozhodně neochrání našeho syna. 

Přijetí synovo problému

Když byl syn ve třetím ročníku na střední, sdělil mi svůj velký problém – svou velkou bolest: “Mami, jsem závislý na pornografii. Ani nevíš jak je to těžké.” 

I přes své pocity bolesti a bezradnosti jsem mu soucitně naslouchala. Hrozná tíha, kterou jsem v srdci pociťovala se míchala s vděčností za to, že se mi svěřuje a že mi důvěřuje. Ani jsem nedutala, abych něco nepokazila. Vždyť mi syn odkrýval nejintimnější oblast své duše, která byla plná bolesti. Sráželo mě to na kolena, neboť jsem tušila, že jsme při výchově něco pokazili, zanedbali a syn nyní trpí. Neví, co s tím a já také ne.

Zpětně si vzpomínám: V šesté třídě dostal jako třídní paní učitelku, která jej přijímala. Často jej na třídních schůzkách chválila. V sedmé třídě se naopak ptala, co se to s ním stalo. Byl jako lenochod a působil více zhroucený do sebe. Bylo mu tehdy 13 let, v té době začal navštěvovat pornostránky. Tehdy jsme to nevěděli a jeho stav jsme připisovali jiným důvodům a problémům, se kterými se nám svěřoval. Naštěstí zázemí stále nacházel ve skautu, který nadále zůstával jeho druhým domovem a kde byl aktivním členem. Také pravidelně posiloval a cvičil.

Cesta k sebepoznání

Velkým zlomem a změnou v jeho duchovním a osobnostním životě pro něj byla kniha Pozor, srdce muže. Dostala se mu do ruky na setkání křesťanské mládeže, kde se kluci bavili o tématu identity muže. Tato kniha otevřela oči také mně a pomohla mi lépe pochopit, jak při výchově přistupovat k synům a jak jim pomoci s rozvojem identity muže. Uvědomila jsem si, jak moc jsem z neznalosti a kvůli chybnému přístupu synovi ublížila. Mluvili jsme spolu o tom, co četl (Bibli, duchovní literaturu), nad čím přemýšlel, co prožíval.

To, co četl, jej uchvacovalo, začal to žít a pracovat na sobě. S vděčností jsem mu naslouchala. Byla radost sledovat, jak duchovně a osobnostně roste. Vše, co četl, jsem četla také, abych mu rozuměla. Díky rozhovorům a četbě jsem lépe pochopila mužskou identitu a faktory, které mužům pomáhají v jejich růstu. Také jsem objevila, jakou úlohu v tom mám já jako matka.

Nevím, co bylo dříve, jestli kniha Pozor, srdce muže nebo sdílení, že je závislý na pornu. Připadá mi to, jako by to bylo vše zároveň. Nebyl v tom velký časový odstup. Jeho proces změny byl velmi intenzivní a plný energie. Bylo toho mnoho, co jej posouvalo dopředu. Jako kdyby najednou začal více žít. Prostě lépe pochopil, kým doopravdy je.

Růst a hledání sebe sama

Jedno léto se zúčastnil festivalu United a po návratu byl plný odhodlání bojovat se svou závislostí. Dovezl si několik knížek (Mýty o pornu, Jak se osvobodit od pornografie a další) a získal také kontakt na organizaci NePornu, se kterou byl poté v pravidelném kontaktu. Začal s pornem bojovat a restartovat svůj mozek. Koupil si tlačítkový telefon, do ložnice nám večer nosil notebook a poprosil nás, abychom si zaheslovali své.

Syn pochopil, že při boji s pornem a také v prevenci je potřeba se o této problematice více dozvědět, mluvit o tom, uvědomit si problém, pojmenovat ho, žít proaktivně a pro některé především (to zdůrazňuje stále) i rozvíjet vztah s Bohem. 

Pracoval aktivně v děkanátu pro mládež. Zjistil, že v této závislosti jsou ponořeni takřka všichni. Pochopil, že když bude pomáhat druhým tento problém odtabuizovat, pomůže i sám sobě. Na jedno děkanátní setkání pozval i ředitele NePornu a říkal, že kluci tehdy se zájmem poslouchali, začali se otevírat a klást otázky.

Syn mi řekl: “Mami, kdybyste mi dříve řekli něco o pornu, informovali jste mě o tom, do čeho mohu spadnout a co to udělá s mým mozkem, tak bych do toho nespadl. Bylo to z blbosti a zvědavosti.”

Restart mozku syn vydržel po několika snaženích něco přes 200 dní. Vždy jsem viděla jeho skleslost, když do toho spadl znovu. Vždy jsem mu dávala najevo soucit a naději. Postupem času ho další intenzivní snaha začala vyčerpávat a deprimovat. Boj s pornem jakoby “vzdal”. Toto jeho rozhodnutí jsem přijala s postojem, že mu rozumím. 

Zaměřil se více na aktivní život (v církvi, s přáteli i v práci). Vždy byl zacílen na vztah s Bohem, v tomto vztahu hledal, co znamená být mužem a objevovat v sobě mužskou tvořivou energii. Když jsem viděla, jak jako muž rostl ve své identitě, ve vztahu s Bohem, s námi a s ostatními, vnímala jsem problém porna jako „podřadný“. Věřila jsem, že ve svém růstu ke svobodě dokáže porazit i pornografii, a že se jeho růst nezastaví. 

Nikdy jsem synovi nedělala policajta, ani jsem nevyzvídala, jak je na tom s pornem.

Význam rodičovské podpory

Nedávno mi syn oznámil, že znovu začíná s restartem mozku.

Vždy jsem synovi se zájmem naslouchala a snažila se vytvářet bezpečný prostor pro rozhovory. Například když odněkud přišel domů a dal mi najevo, že by se potřeboval o věcech pobavit, nechala jsem všeho být, případně jsem hledala činnosti, při kterých se dobře naslouchá (jako je např. žehlení). Věděla jsem, že když ho nevyslechnu v tu chvíli, kdy je toho plný, později už mi toho tolik neřekne.

V žádném případě jsem jeho selhávání nedramatizovala, ani ho nemoralizovala. Snažila jsem se s ním soucítit a podporovat v něm naději a důvěru, že to vybojuje.

Věděla jsem už, že můj úkol jako matky dospívajícího syna je naslouchat, dát mu pochopení a soucit. Věděla jsem už, že nemohu radit nebo poučovat. Pokud jsem tomu podlehla, bylo to vždy špatně. Svou cestu si musel najít sám podle svého vlastního svobodného rozhodnutí a to, že mi mnohé mohl sdělit, mu jenom pomáhalo.

Syn mi vysvětlil, že pro dospívajícího kluka je potupné poslouchat rady a poučení od matky. I kdyby to byla sebelepší rada, nebude se jí chtít řídit. Proto se dospívající kluci vymezují vůči matkám. Potřebují tyto věci slyšet spíše od otce – muže, který by je měl iniciovat do mužství.

Ujištění: “Máš na to, věřím ti.” potřeboval syn, jako dospívající muž, slyšet především od svého otce.

Manžel se k synovi ze začátku snažil stavět podobně jako já, ač v mnohem pasivnější roli, což byla škoda, ale postupně se stával více otevřeným se správné aktivní roli otce učit.